80´s Party - Nekonečný příběh žlutých špaget

Reflex

Světem už několik roků letí revival 80. let. Oblékání, hudba a částečně i design si z téhle doby půjčují další a další atributy. Nezávisle na tomto trendu se před ...... lety v Praze rozjel fenomén 80´s Party - diskoték a později videodiskoték s muzikou 80. let. Shodou okolností se přesně trefil do potřeb trhu. Tyhle akce jsou už několik roků nesmírně úspěšné.

Každý pátek i v sobotu večer praskají dva pražské kluby, které akce hostí - Futurum a Lucerna Music Bar - ve švech. 80´s Party jsou svět sám pro sebe, mají typickou atmosféru, obvyklý průběh, obvyklé omamné látky (drtivá většina návštěvníků je trochu opilá, naopak drogy tu nenajdete) a stálé návštěvníky. Ti dokonce vyvinuli i vlastní posunkovou řeč pro komunikaci s DJem - "takže můžou tancovat a přitom mi přes celý klub gesty naznačí, co by si přáli zahrát," říká Jirka Neumann, duchovní otec myšlenky 80´s Party, dříve programový šéf Radia 1.

80´s Party, nyní prosperující podnik, který Neumanna i další lidi slušně uživí, začal nenápadně: Neumann byl kdysi požádán, aby na jednom koncertě nyní dávno zapomenuté kytarové popové kapely Shannen Grey pouštěl klipy s nezávislou hudbu 80. let (The Cure, U2, Siouxsie & The Bansheees). Na akci, konané v Lucerna Music Baru, byl i majitel tohoto klubu, Michal Filip. Neumann mu navrhnul častější pořádání podobných akcí, zpočátku na zkoušku jednou za měsíc. Filip kývnul a začal s Neumannem spolupracovat pravidelně - nejdříve ho zval do Lucerna Music Baru, když bylo v roce 1999 po rekonstrukci otevřeno Futurum, jehož je také pronajímatelem, rozjely se akce i tam. Tehdy už se hrály výhradně videoklipy - zpočátku se totiž hrací doba doplňovala hudbou z CD. Klipům, které většina lidí vidí poprvé až na této party, je přičítána velká zásluha na popularitě akce. Říká se, že lidi tam přijdou jednou a pak se musejí vracet. A že se tam člověk bude skvěle bavit, i když většinu té hudby vlastně neposlouchá. Takže mi to nedalo a šla jsem to vyzkoušet. Raději do Futura, protože tamější akce jsou rockovější, "nezávislejší" než ty diskotékové v Lucerna Music Baru - tam jsem se přece jen neodvážila.

Na 80´s Party ve Futuru jsem se před tím octla už několikrát, ale vždycky jsem seděla někde v předsálí se svými kamarády rockery, drbali jsme společné známé a na plátno jsme se dívali jen tehdy, když znělo něco dost "nezávislého" (U2, Depeche Mode, R.E.M...), asi abychom se neshodili jeden před druhým. Usoudila jsem, že k pochopení fenoménu 80´s Party je třeba prožít večer naplno. Z jednoho narvaného baru jsem vytáhla sedm známých z jedné reklamní agentury ve věku mezi dvaceti a osmadvaceti s tím, že zjistím, co s nimi Futurum udělá. Nikdo z nich nikdy na 80´s Party nebyl a zas tak strašně po tom netoužil. U dveří, když jsme zjistili, že mě a mé známé zapomněli napsat na seznam hostů, se někteří dokonce až ofrňovali - osmdesát korun za vstup se jim nechtělo platit. Nakonec všichni do sálu došli, dali jsme si nějaké pivo a víno a já jsem začala pozorovat cvrkot (dámy a pánové nevěděli, že o nich hodlám psát, takže se chovali přirozeně - o to větší legrace to byla).

"Ty vole! Boney M!," huláká po chvíli něžná, drobná blondýnka. "Ten klip jsem nikdy neviděla! Ty vvvole!" potvrzuje domněnku o důležitosti promítacího plátna nad tanečním parketem a několika velkých obrazovek strategicky rozmístěných po klubu. Vzápětí se společnost rozdělí na menší skupinky, alkoholem a discohity (hraje se i hudba 70. a sem tam 90. let, převažují ale léta 80.) rozparáděna skoro k nepříčetnosti. Po zbytek večera tedy těkám mezi troskami společnosti (ke kterým se občas někdo přidá, protože tady se lidi skutečně hodně seznamují, a to i ve smyslu přátelském, nikoli s vilnými úmysly). Snažím se být jedno velké ucho a přijít na to, co se tady děje. Vnímat své známé, cizí lidi a zároveň smršť videoklipů je někdy trošku nad lidské síly, ale jelikož je celá akce jednou velkou mozaikou, nedělám si s tím velké starosti a bavím se.

Rovnou přiznávám, že na 80´s Party jsem se bavila víc, než na house/techno/jungle akcích v jiných pražských klubech. Naprosto se taky shoduji s názorem Jirky Neumanna a jeho pobočníka Jirky že lidi spolu přátelsky komunikují a že je příjemné, že na každém roku nepotkáváte prázdné oči zdrogovaných lidí. Tahle zábava je svým způsobem legrační a nemůžete ji brát moc vážně, ale zábava to je - příjemná a ne tak stupidní, jak si myslíte, pokud jste vně. Kdo chce, může tu objevit i vzdělávací aspekt celé věci - vidět, jak se dělaly klipy a jak moc se za dejme tomu dvacet let vyvinuly technologie, má něco do sebe (zejména staré vizuální efekty jsou bašta- takže si můžete třeba říkat, že se na tom i něco naučíte, když máte výčitky, že se jen pustě tlemíte těm legračním obrázkům).

Ještě více než to, jak se změnily vizuální efekty v klipech, ale člověka praští do očí a pobaví image zpěváků a zpěvaček. Tohle je skutečně žrádlo. Speciálně u krátkodechých záležitostí na jednu sezónu, kdy interpreti bývají víc plastikovými panáčky než osobnostmi. Divoké barvy a neskutečné střihy z dnešního pohledu pekelných oblečků! Růžová, žlutá, tyrkysová! Netopýří rukávy, kalhoty "mrkváče", cvočky na všem, široké pásky s olbřímími sponami, špičaté botky... a tak. K tomu přehnané líčení (černé linky, nebo spíš brázdy, zběsile růžové rtěnky, ženy i muži). A účesy. Melíry dělané stylem "žluté špagety v tmavých vlasech", nekvalitní trvalá, natupírované čupřiny. Jak jsme mohli vypadat tak blbě?

"Jo! Jo! To je základka!" ozývá se z jednoho hloučku - moje kamarádka zmerčila na plátně vymydlené Modern Talking. Diskotéky na základních školách a dětských táborech, případně první diskošky, kam se utíkalo po "usnutí" oknem - na to se tu vzpomíná rádo. Nostalgii umocňují klipy, svou roli hraje i alkohol a souznění s okolím. Asi ani není divu, že v tomto rozpoložení se tu lidi nejen baví, ale i balí. Jednoho člena mé výpravy snad ani ne hodinu poté, co jsme přišli, kontaktuje opravdu hezká černovláska, nabízejíc mu láhev s pivem, mě zas ukecávají nějací dva maníci na baru. Celé se to nese v příjemně nezávazné rovině - když odmítnete, odvržený objekt se neuráží, nýbrž plynule postupuje dál a loví jinde.

Když neloví, tancuje. "Jooo!" mává slečna na Davea Gahana z Depeche Mode, který se vlní na plátně nad parketem, pod sebou pár stovek tančících těl převážně mezi dvaceti a třiceti. Co sem táhne ty mladší, kteří tuhle hudbu nezažili jako teenageři, ale jako nunátka, se mi nepodařilo zjistit dodnes - Neumann i Březina tvrdí, že buď je ta muzika tak dobrá, že přeskočí věky, nebo se teenagerům prostě líbí zdejší atmosféra. Já sázím na to druhé, ačkoli mi to není úplně jasné. Asi na tom ale není co řešit - prostě se stanete součástí zábavy, která vás vcucne a za pár hodin zpocené a rozesmáté vyplivne. Během těch hodin se cítíte dobře, uvolněně, bezpečně. DJové s Neumannem v čele mají dobře zmapováno, jak za sebou řadit skladby, aby večer gradoval a lidi spokojeně zůstali na parketě. "Nejdřív jsem svým kolegům dokonce přesně psal, co mají hrát," uvádí Neuman, který zaměstnává pár dalších lidí, protože by tolik 80´s Party, kolik se jich dnes po Praze koná, sám fyzicky nestíhal hrát. Někdy hrává Jirka Březina, který dělával rockové diskotéky jménem D party po koncertech své kapely Decline, později mu Neumann nabídl DJování na svých akcích, často hrává také Roman Pluhař (jinak kapelník skupiny Ta Jana z Velké Ohrady). V nedávné době se členem týmu stala i DJka Zuzana.

DJs mají dodnes seznam věcí, které musejí zahrát, a naopak "černou listinu", na níž je třeba Céline Dion. Publikum prý dobře chápe, jak je DJ vyladěn, a nevyžaduje, aby hrál úplné zhovadilosti - až na občas se zjevující americké návštěvníky, kteří prý dost zuří, když DJ nezahraje úplně cokoliv. Že Neumann a spol. nejsou jukeboxy ochotnými pustit jakoukoli slátaninu, je skutečně dobře - jakkoli lze diskutovat o tom, do jaké míry je třeba poslech skladeb Modern Talking pro publikum sebeironickou zábavou. Řekla bych, že v popularitě Modern Talking a jim podobných bezduchostí zas tak moc ironie není - podobně koneckonců už léta podezřívám posluchače dávného rádiového pořadu Strašidelný zámek, kde se hrály totalitní zrůdnosti, že se jim ti Michalové Davidové se svými kolovrátkovými popěvky prostě líbili. Vždyť je to tak snadné.

Právě česká 80. léta pak bývají největším zdrojem kontroverze. Na obvyklých 80´s Party se hraje jen zahraniční produkce, ale Březina občas udělá party z českých klipů - za což je osočován třeba i z toho, že takto vlastně kolaboruje s minulým režimem.

Ale dost intelektuálského polemizování. 80´s Party je přesně o tom, že ve své hlavě postupně vypnete ty okruhy, které se starají o případnost vašeho chování, o vaši image přemýšlivého, kritického krasoducha. Jinak to nejde - když vám neodolatelně škaredý Limahl zpívá melodii z filmu Nekonečný příběh, střídán Michaelem Kamenem (píseň I Promised Myself), Abbou a ne-pře-ko-na-tel-ný-mi Village People tančícími ulicí za zpěvu svého hitu YMCA, prostě se z vás stane jednodušší bytost. A na chvíli také bytost šťastnější. Dají vám přesně to, co potřebujete a chcete. Neuman, Březina a spol. hodiny vymýšlejí a měsíce shánějí takové videoklipy, které naplní touhu slyšet znovu staré známé a vidět, jak u toho vyváděli. Příprava takovýchto akcí stojí mnoho času a nervů - pánové mají o 80´s Party často dramatické dramaturgické porady. Rozhodně si však nestěžují. Březina říká, že je to pro něj velmi příjemné podnikání - asi polovinu hudby ho vyloženě baví hrát, druhou polovinu zkrátka nějak snese. Neumann navíc hovoří o skvělém pocitu , který mu dávají reakce lidí - vidět, jak se jim zlepšuje nálada, je podle něj ještě mnohem lepší než jeho dřívější zaměstnání, kdy seděl v rádiu a nevěděl, zda ho poslouchají tři lidi nebo třicet tisíc. "Chodím do práce vlastně jen o víkendu," naznačuje výhody takového zaměstnání Březina. "Někdy hrávám i sedm hodin v kuse - a to je neuvěřitelné vypětí," upozorňuje však Neuman na stinné stránky života DJe na 80´s Party. Kromě toho - vyhledávat začátky klipů na několikahodinových videokazetách je daleko větší fuška, než je hrát z CD. DJ má v budce, odkud hraje, malý monitorek, na němž musí každou chvíli velmi pečlivě hledat správnou vteřinu, kdy písnička začíná. Nezdá se, že by to v nejbližší době měli pánové mít lehčí - formát DVD se pro tento účel nehodí, protože vyhledávání jednotlivých sekvencí je na něm příliš pracné a pomalé, spíš se uvažuje o počítači, do kterého by se nahrály všechny klipy - takový počítač je ovšem pořádná investice.

A propos - investice. To, že celý večírek je klipový, znamená pořádnou finanční ránu. Klipy samotné DJs dílem dostanou od gramofirem, dílem musejí nakupovat. Takovou sbírku produkce 80. let jako Neumann přitom pravděpodobně nemá nikdo v republice. Aparatura schopná dobře zprostředkovat obraz i zvuk stojí bratru 750 000 korun - to a nedostupnost klipů třeba brání tomu, aby se 80´s Party konaly na dalších místech. O napodobnení 80´s Party se před lety pokoušelo vícero lidí, ale dál než k pouštění CDček se nedostali - proto se autoři 80´s Party ve Futuru a LMB konkurence nebojí. Každý pátek i sobotu jsou oba kluby plné lidí, kteří oceňují 80´s Party v podobě, jakou prezentuje Neumanova vize. Každý týden tak některou 80´s Party navštíví cca 3000 lidí a nezdá se, že by se toto číslo mělo v nejbližší době snížit.

Mezi návštěvníky bývají vidět i lidé z různých rádií. Březina i Neumann jsou přesvědčeni, že 80´s Party mají přímý vliv kupříkladu na program Radia Impuls - na akce chodí jeho dramaturgové a když vidí, že se nějakému starému kousku mezi posluchači dobře vede, hned ho zařadí do playlistu své stanice. Kruh se uzavírá. Zacyklí se český národ v 80. letech?